1. Syntaktická operace spočívající ve sjednocení hodnot některých morfologických kategorií (rysů) mezi výrazy, které jsou součástí určité syntaktické konstrukce. V č. se taková paradigmatická s., nazývaná tradičně shoda podle formy, uplatňuje ve třech hlavních typech konstrukcí (a)–(c): (a) V konstrukci „podmět – přísudek“: Žák‑Ø by‑Ø se vyčerpal‑Ø, Žák‑Ø by‑Ø byl‑Ø vyčerpán‑Ø/vyčerpan‑ý; (b) v konstrukci „atribut adjektivní n. zájmenný – jméno“: ten‑Ø vyčerpan‑ý žák‑Ø; (c) v konstrukci „podmět/předmět – doplněk“: Žák‑Ø usnul vyčerpán‑Ø/vyčerpan‑ý, Eva viděla žák‑a vyčerpané‑ho. V některých dalších konfiguracích se uplatňuje částečná s., např. (d) „hlava – relativum“ (s. v rodě a čísle, nikoli v pádu): muž, o kterém / o *které sním; (e) „jméno – jméno“ (s. v pádu (někdy), v čísle (někdy), nikoli v rodě): město Praha, o městě ^?Praha/^?Praze, káně myšilov, s kánětem ^?myšilovem/^?myšilov, dva sýry hermelín/*hermelíny. V případě s. ve větě Petr má tu knih‑u už dávno přečten‑u/‑ou je přiřazení konstrukce k některému z typů shody (a)–(c), event. uznání dalšího typu shody, spojeno se způsobem analýzy této konstrukce. Totéž platí ovšem i pro konstrukce (c), v nichž lze vidět variantu (a) (Žák_i usnul [žák‑Ø_i jsa vyčerpan‑ý/vyčerpán‑Ø]), a pro konstrukce (d), v nichž lze vidět zase variantu (b) (muž_i, [o které‑m muž‑i_i] sním). V zásadě lze tedy rozlišovat nikoli tři, nýbrž dva typy s., (a) a (b), a ostatní případy pokládat za jejich varianty. Pak lze obecně (a jen velmi nepřesně) říct, že s. je případ, kdy gramatické rysy jména (osoba, rod (u mask. živostnost), číslo, pád) ukazuje toto jméno na jiném členu, přičemž jméno i tento člen se nacházejí v syntakticky definované konfiguraci. Které rysy jména tento člen ukazuje, je závislé na jeho morfologických možnostech: finitní tvary sloves (lexikálních i pomocných) mají k dispozici koncovky nesoucí rysy osoby a čísla (Já kouří‑m, Ty kouří‑š…, My kouří‑me…, Já by‑ch kouřil…), participiální tvary sloves mají k dispozici nominální koncovky nesoucí rysy rod, číslo a pád (Já (= Petr) jsem/bych zmokl‑Ø, Já (= Eva) jsem/bych zmokl‑a; Já Petr jsem (byl‑Ø) zkoušen‑Ø, Já Eva jsem (byl‑a) zkoušen‑a); adjektiva, včetně adjektivizovaných participií, mají k dispozici adjektivní koncovky (některá i nominální: star‑ý/stár‑Ø) nesoucí rovněž rysy rod, číslo a pád: Já jsem zmokl‑ý, Já jsem zmokl‑á, Petr je star‑ý, Eva je star‑á. Unikátní s. mají přechodníky, jednak tím, že ukazují rysy jména, které je slovně vyjádřitelné jen jako podmět věty, jejímž přísudkem je jiné sloveso, jednak tím, že mají k dispozici koncovky, které se jinde než u nich nevyskytují; specifické jsou přechodníky i tím, že vyjadřují s. (i) pro rysy mask.sg., (ii) pro fem./neutr.sg. a (iii) pro mask., fem., neutr.pl.: Bratr se vrátil usmívaje se, Sestra se vrátila / Děvče se vrátilo usmívajíc se, Bratři se vrátili / Sestry se vrátily / Děvčata se vrátila usmívajíce se.

1 Subjekt-predikátová shoda

V konstrukcích typu (a) „podmět – přísudek“ přejímá přísudek rysy, které jsou umístěny v podmětu, ať už vyjádřeném substantivem či zájmenem n. slovně nevyjádřeném, ale vyrozumívaném („e“ = empty). Je-li subjekt substantivní, finitní tvary slovesa ukazují s. v osobě (vždy 3. os.) a čísle (podle rysu čísla na substantivu), ‑l‑ová participia tvořící součást tzv. opisných tvarů slovesa ukazují shodu v rodě a čísle; o rodu a čísle osobních zájmen viz ↗osobní zájmena, o rodu substantiv viz ↗rod, o čísle substantiv viz ↗číslo: (Petr říká) Já/e jse‑m přišel‑Ø, (Eva říká) Já/e jse‑m přišl‑a…, Petr/On/e přišel‑Ø. S. v rodě, čísle a pádu nastává také mezi podmětem a jmennou částí přísudku vyjádřenou ‑n‑/‑t‑ovým participiem n. adjektivy: (Petr říká) Já/e jsem zdrav‑ý/zdráv‑Ø, (Eva říká) Já/e jsem zdrav‑á/zdráv‑a…, Petr/On/e je zdrav‑ý/zdráv‑Ø. Alternativní vysvětlení formy -n‑/‑t‑ových participií n. adjektiv je založeno nikoli na shodě typu (a), tj. s podmětem, nýbrž na shodě typu (b), tj. -n‑/‑t‑ové participium n. adjektivum je v těchto konstrukcích analyzováno jako atribut nevyjádřeného jména identického se jménem subjektovým: Petr je [zdrav‑ý Petr]. Podpora pro takovou analýzu přichází od konstrukcí, v nichž je po sponě být substantivum, neboť (i) jeho s. v rodě s podmětem není nutná (je jen obvyklá), srov.: Eva je učitelka × Vaše sestra je vynikající chirurg, (ii) shoda v čísle taky není nutná (je-li jedno jméno v sg. a druhé v pl., shodu určuje to, které je v pl., bez ohledu na to, zda je podmětem: Čas jsou peníze, Dítě jsou starosti) a (iii) shoda v pádu nepřichází od podmětu, neboť v tom případě by věta Petr je učitelem musela být negramatická. Navíc, pokud je podmětem zájmeno to, přísudek se s ním v rodě ani čísle neshoduje: To byl/*bylo omyl, To byla/*bylo chyba, To byly/*bylo topoly.

Tyto případy jsou základní a rodilému Čechovi nečiní potíže, kromě s. s podmětem s rysy pl.neutr.: Koťata spal‑a / jsou roztomil‑á (kodif.) × spal‑y / jsou roztomil‑ý (běžně v Čechách), roztomil‑é (běžně na Mor.); učit se musí pravopis i a y v ‑l‑ovém příčestí pro s. se subjektem v pl.: Muži přišl‑i, Ženy přišl‑y. S. podle formy (tj. sdílených gramatických rysů) je někdy v rozporu s významem substantiva, např. Děvčata (subst. s rysy pl.neutr. × jeho denotát osoba ženského rodu) běžela k lesu, Čerstvě postavení sněhuláci (subst. s rysy pl.mask.živ. × jeho denotát neživý předmět) stáli na dvorku, Hrobové (subst. s rysy pl.mask.živ. × jeho denotát neživý předmět) se otvírali. Analýzu toho, kdy a proč se fakultativně uplatňuje také shoda podle smyslu, např. ve větách typu Děvčata_i, se rozběhl‑a po lese a e_i za chvíli začal‑a/‑y sbírat jahody, viz např. ✍Ziková & Caha (2004); další typické případy jsou např.: Jeho Milost řekl‑Ø/‑a; č. dial. Babička říkal‑i; U2 vystoupili v Praze; Skupina turistů vešla na zámecké nádvoří, aby si prohlédla/prohlédli barokní kašnu, angl. The committee_Sg declare_Pl, rus. naš‑Ø professor‑Ø Švedova skazal‑a ad. Subst. s idiosynkratickým přidělením různého rodu pro sg. a pro pl. (např. děti, oči, uši) takto přidělené rysy uplatňují i pro s.: Jedno oko byl‑o zasažen‑o sprejem × Obě oči byl‑y zasažen‑y sprejem.

V ✍PČP (1993) se neprávem tvrdí, že oslovení (↗vokativ) a přísudek věty za ním následující se obecně shodují v rodě a čísle. To neplatí pro indikativ a kondicionál (Děti, přinesla jsem vám moučník; Heleno, prší) a jen částečně to na první pohled platí pro imperativ, protože s. v osobě a čísle je s. totální, má-li imperativ formu 2. os.sg.: Petře, (ty) hrej‑Ø, má-li formu 1. os.pl.n. 2. os.pl. je inkluzivní: Petře, (my) hrej‑me (ty + já), Petře, (vy) hrej‑te (ty + někdo jiný kromě mě). Ve skutečnosti zde jde o jev analyzovatelný jako subjekt-predikátová s. reflektující specifickou strukturu rysů osobních zájmen a imperativu a syntax vokativu; viz ↗osobní zájmeno, ↗imperativ, ↗vokativ.

Stojí-li v podmětu infinitivní skupina n. klauze (vedlejší věta spojková), má přísudkové verbum finitum formu 3. os.sg. a nefinitní n. jmenná část přísudku formu nom.sg. neutra: Tančit na pohřbu by‑Ø byl‑o nepřístojn‑é. Analýza tohoto případu je v různých koncepcích různá: v deskriptivních gramatikách je výklad takový, že kategorie s. jsou zde neutralizovány, n. taková, že tu jsou použity defaultní formy, obsahující nepříznakové rysy shodových kategorií, užité tehdy, nemá-li subjekt shodové rysy (osoba, číslo, rod). Tato analýza má výhodu, že přirozeně vysvětluje formu přísudku také ve větách typu Sněží‑Ø/Sněžil‑o × Sněží‑m (P. Kohout). Generativní gramatiky pro tyto případy nabízejí různé varianty výkladu shody, např. prostřednictvím expletivního podmětu (viz ↗expletivum), v č. vyjádřitelného slovně zájmenem ono jen příznakově: (Ono) Petra překvapil‑o, že přišel; (Vono) tam byl‑o dovolen‑o tančit a zpívat. Netriviální je pak ale generování s. ve strukturách jako Tančit a zpívat tam byl‑o dovolen‑o, předpokládající strukturu (Vono) [Tančit a zpívat]_i tam byl‑o dovolen‑o _—i, tj. analýzu infinitivní skupiny n. vedlejší věty jako objektu. Taková analýza je možná pro struktury typu Líbilo by se mi [mít jachtu a vilu] (✍Stowell, 1981), ale dostává se do problémů v pasivních strukturách Byl‑o dovolen‑o [tančit a zpívat], neboť očekávaným efektem pasivní morfologie je, že objekt slovesa se objevuje jako jeho subjekt, a tedy zde není přirozená motivace expletiva.

Podmětová vedlejší věta uvozená vztažným zájmenem poskytuje pro s. přísudku hlavní věty rysy, které má relativum: Kdo se bál, nesměl‑Ø chodit do lesa; Co Robinson nesnědl, dal‑o se usušit; Která byla tehdy volná, snažil‑a se rychle zadat. S. přísudku věty vztažné je regulována pravidly subjekt-predikátové shody pro kdo a co (viz dále): Kdo se bál‑Ø, nesměl chodit do lesa; Koho se Eva bál‑a, ten k nim domů nebyl zván. Viz ↗vztažná věta bez hlavy.

Vedle těchto případů však existuje celá řada variant s. podmětu a přísudku, které se uplatňují, je‑li (a) podmět několikanásobný n. (b) apoziční a je-li (c) zájmenný a (d) numerativní; viz ✍Panevová (1991); ✍Panevová & Petkevič (1997) a také všechny č. syntaxe, jejichž zájem o s. je odrazem toho, že s. je jeden z mála syntaktických jevů, které lze víceméně dobře kodifikovat.

(a) U několikanásobného podmětu se podle pozice podmětu před n. za přísudkem uplatňují různá pravidla o hierarchii rodů (mask.živ. v ní stojí nejvýše, následuje mask.neživ. a fem. na stejné úrovni, poté neut.), popř. o hierarchii podle nejblíže stojícího podmětu v druhém případě: [Všechny dívky a Karel] se dnes omluvil‑i, ale Dnes se omluvil‑y/‑i [všechny dívky a Karel]. Koordinují-li se v několikanásobném podmětu neutra a je-li alespoň jedno z nich v sg., má přísudek s. jako fem.: [Tele a kůzlata] běhal‑y/*‑a po dvoře; [Švédsko a Norsko] podepsal‑y/*‑a dohodu. Pozice podmětu před n. za přísudkem má vliv i na s. v čísle: [Petr a Pavel] přišl‑i/přišel*‑Ø × Přišl‑i/Přišel‑Ø [Petr a Pavel].

Několikanásobný podmět poskytuje dvojí interpretaci, a to kolektivní (i) a distributivní (ii): Petr a Pavel stavěli sněhuláka = (i) ‘Petr a Pavel stavěli spolu současně jednoho a téhož sněhuláka’ × (ii) ‘Petr a Pavel stavěli každý jindy nebo současně jiného sněhuláka / každý jindy jednoho a téhož nebo různého sněhuláka’. Efekt disambiguace (omezení významu na (ii)) má tzv. komitativní konstrukce: je-li jméno v nom. v sg., má přísudek tzv. komitativní plurálovou s.: Petr s Pavlem stavěli sněhuláka; viz ↗komitativní konstrukce.

(b) U podmětu tvořeného přístavkovou konstrukcí je situace složitá, což lze jen demonstrovat příkladem: Vrchol mistrovství světa, utkání našich a kanadských hokejistů, byl‑Ø očekáván‑Ø / byl‑o očekáván‑o s mimořádným zájmem × Vrchol mistrovství světa, utkání našich a kanadských hokejistů, se uskutečnil‑Ø/*‑o před vyprodaným hledištěm.

(c) Shoda s podmětem zájmenným ukazuje „pravidelné“ sdílení rysů, specifičnost vyplývá ze specifické struktury rysů u různých zájmen: Zájmena osobní mají inherentní rys osoby (1. os.: já, my, 2. os.: ty, vy, 3. os.: on‑) a zájmena s rysem 1. a 2. os. i inherentní rys čísla (sg.: já, ty, pl.: my, vy); zájmeno s rysem 3. os. vyjadřuje rys čísla jako jeden z rysů vyjadřovaných koncovkou (sg.: on‑Ø/‑a/‑o, pl.: on‑i/‑y/‑a). Rod získávají zájmena s rysem 1. a 2. os. z diskurzu, podle pohlaví jejich referentu, a neukazují ho na své formě, ale na adj.n. participiu v relaci s. nejen typu (a) Eva říká: Já jsem přišl‑a, ale i typu (b) Já nešťastn‑á! a typu (c) Já jsem přišla nešťastn‑á. Zájmeno s rysem 3. os. vyjadřuje rys rodu jako jeden z rysů vyjadřovaných koncovkou: mask. on‑Ø/‑i, fem. on‑a/‑y, neutr. on‑o/‑a, a s. je pravidelná.

U 2. os. zájmen osobních existuje zvláštní zdvořilostní forma s., tzv. ↗vykání, pro subjekt s rysem sg.: finitní přísudek má formu pl. (Pane, půjčí‑te mi ten rýč?; Pane, Vy jste vdova), přísudek obsahující finitní a infinitní část má v infinitní části formu sg. (Pane, byl‑Ø bys‑te tak hodn‑ý a půjčil‑Ø bys‑te mi ten rýč?); viz ✍Rosen & Saloni (2006), ✍Panevová (2009); generativní analýza viz ✍Veselovská (2002).

Pro zájmeno kdo a zájmena obsahující kdo ve své struktuře je co do rodu základní s. vyjádřená formou mask. životného, co do osoby a čísla je základní s. 3. os.sg. (Kdo četl‑Ø tu knihu?, Někdo četl‑Ø tu knihu), možná je i s. vyjádřená formou 2. os. (Kdo js‑te četl‑i tu knihu?, Kdo přichází‑š v dobrém, jsi vítán); pro vykání je základní s. vyjádřená formou 2. os.pl. finitního slovesa a formou sg.mask. životného participia n. adjektiva (Kdo js‑te četl tu knihu?, Nikdo js‑te nečetl tu knihu). Pro zájmeno co a zájmena obsahující co ve své struktuře je k dispozici jen s. vyjádřená formou 3. os. sg. neutr.: Co tam leží‑Ø/ležel‑o?; *Co tam byl‑a? Viz ↗tázací zájmeno, ↗vedlejší věta vztažná.

Složitější případy s. nastávají, pokud je několikanásobný podmět s minimálně jedním konjunktem zájmenným: s. je pl. a co do osoby je preference 1. os. ([Já a ty] js‑me přišli, Já a ona/Marie js‑me přišli), není-li 1. os., je preference 2. os.: [Ty a ona/Marie] js‑te přišli. Speciální je tzv. komitativní konstrukce s plurálem osobního zájmena, neboť v ní zájmeno s rysem pl. získává přístup k interpretaci sg.: My s babičkou (= ‘babička + já’ n. ‘babička + my’) jsme šli na procházku; viz ↗plural pronoun construction.

Je-li v podmětové pozici konstrukce tvořená základní číslovkou od pěti výše n. základními číslovkami neurčitými typu pět/několik chlapců, má finitní sloveso formu 3. os.sg. (Pět/Několik chlapců odešlo), verbální participia formu sg. neutra (Pět/Několik chlapců byl‑o zraněn‑o) a adjektiva formu gen.sg. neutra (Pět/Několik chlapců byl‑o zraněn‑ých). Analýza těchto dat je závislá na syntaktické analýze konstrukce typu pět/několik chlapců; klasická gramatika tuto formu analyzuje jako s. přísudku s číslovkovými výrazy pokládanými za sg. neutra (✍NS, 1969), n. – v koncepcích akceptujících ↗numerativ a pokládajících za „holý subjekt“ substantivum – jako formu inkongruentní (✍Sgk, 1986), podobně jako v konstrukcích s ↗genitivem záporovým: Nebylo peněz.

Je‑li v podmětové pozici konstrukce tvořená číslovkou obsahující základní číslovku dva, tři n. čtyři, přísudek může mít s. se substantivem (Dvacet tři chlapci odešl‑i), n. podle modelu „Pět chlapců odešlo“ formu „inkongruentní“ (Dvacet tři chlapců odešl‑o). U číslovek typu třiadvacet je možný jen přísudkový tvar „inkongruentní“ (Třiadvacet chlapců odešl‑o).

Subjekt-predikátová s. se interpretuje různě: v č. lingvistice se pokládá za formální projev sounáležitosti podmětu a přísudku vyjadřující zvláštní syntaktický vztah, tj. ↗predikaci, např. v rámci závislostní gramatiky Šmilauerově (✍NS, 1969), n. – v rámci valenční gramatiky (např. ve ↗FGP) – za vyjádření vztahu jednoho z valenčních členů (subjektu) k predikátu. V jiných přístupech se v rámci závislostní syntaxe pokládá za způsob vyjádření syntaktické závislosti přísudku na podmětu (např. ✍Sbg, 1972; ✍Hrbáček & Hrdličková ad., 1997 aj).

2 Atribut-nominální shoda

V konstrukci typu (b) „premodifikátor-jméno“ přejímá premodifikátor (typicky adjektiva, zájmena s adjektivní flexí, číslovky s adjektivní flexí) rysy [rod], [životnost u mask.], [číslo], [pád], které nese jméno, ať už vyjádřené substantivem či zájmenem, n. slovně nevyjádřené, ale vyrozumívané („e“ = empty): takov‑ý ten‑Ø Petrův nov‑ý oblek‑Ø, takov‑á t‑a Evin‑a nov‑á tašk‑a… Pro s. není relevantní pozice premodifikátoru v povrchové struktuře: sýrová pochoutka, kyselina sírová. U adjektiv, některých cizích a všech zkrácených, s. koncovkou vyjadřována není: super film/knížka, bezva(dný) film / bezva(dná) knížka. Porušení s. v rodě u adj., možné v konstrukci se jménem s rysy nom.n.vok.sg.mask.živ. užitím koncovky feminin deklinačního typu „žena“, je (spolu s postpozicí právě jen adj., nikoli ostatních premodifikátorů) standardně analyzováno jako signál emocionality: ten nezbedný kluk → ten kluk nezbedná, ty můj nešťastný kluku → ty můj kluku nešťastná.

V konstrukci se zájmeny je adjektivum, které je s daným typem zájmena kombinovatelné, v povrchové syntaxi v postpozici, s. je nicméně řízena stejně jako v případě subjekt-predikátové s.: Petr říká: Já nešťast‑ý! / ^#Já mlad-ý!; Já nešťastn-á!; kdo jin‑ý. Pouze zájmeno co a zájmena od něj odvozená v nom. a akuz. vyžadují u adj. tvar gen. (vykládáno tradičně jako v současné č. viditelný důsledek historického vývoje deklinace zájmena co; viz ✍Svoboda, 1974), v ostatních pádech je pravidelná s.: nom./akuz. co/něco/cosi… jiného, gen. čeho/něčeho/čehosi jiného, dat. čemu/něčemu/čemusi jinému… Generativní analýza viz ✍Veselovská (2003).

Adj. a zájmena s adjektivní flexí rozvíjející substantiva, která mají duálové koncovky (viz ↗duál), mají v instr.pl. zvláštní tvar pro s. s původně duálovým tvarem subst.: takovýma modrýma očima // velkýma rukama.

3 Subjekt/objekt-doplňková shoda

V konstrukci typu (c) s tzv. doplňkem se doplněk shoduje se jménem v pozici subjektu n. objektu. Adjektivní doplněk se může shodovat se subjektem i objektem (Petr‑Ø vyfotografoval sousedku opil‑ý × Petr vyfotografoval sousedk‑u opil‑ou), přechodníkový doplněk se může shodovat jen se subjektem (Petr‑Ø vyfotografoval sousedku usmíva‑je se × *Petr‑Ø vyfotografoval sousedk‑u usmíva‑jíc se). Tvary, které má pro vyjádření s. k dispozici přechodník, viz ↗přechodník. O s. doplňku tvořeného konstrukcí se spojkou jako (Tato jména vyjadřují děj pojatý jako substanc‑e/‑i) viz Daneš ve ✍VT (1985, 86–93). Viz také ↗doplněk.

S. ukazuje syntaktickou strukturu, a tedy poskytuje (v jazycích s volným povrchovým slovosledem) její sémantickou interpretaci, a může tedy např. vést k disambiguaci, např. (a) vět s náhodou morfologicky identickými jmény pro různé rysy v subjektu a objektu: Myš by doplňoval‑Ø počítač (s. ukazuje, že subjekt je počítač) × Myš by doplňoval‑a počítač (s. ukazuje, že subjekt je myš), (b) vět s koordinací v subjektu, a to koordinací substantivních skupin, která stojí před přísudkem, např. [Prezident republiky a čestný předseda Nadace Václava Hrubana], srov. Prezident republiky a čestný předseda Nadace Václava Hrubana se toho nezúčastnil‑Ø ← [[Prezident republiky] a [čestný předseda Nadace Václava Hrubana]] se toho nezúčastnil‑Ø × Prezident republiky a čestný předseda Nadace Václava Hrubana] se toho nezúčastnil‑i ← [[Prezident republiky] se toho nezúčastnil‑Ø] a [[čestný předseda Nadace Václava Hrubana] se toho nezúčastnil‑Ø], n. s koordinací adjektivních skupin, např. [černý a umorousaný pes], srov.: Černý a umorousaný pes skotačil‑Ø na dvorku ← [[Černý] a [umorousaný] pes] skotačil‑Ø na dvorku × Černý a umorousaný pes skotačil‑i na dvorku ← [[Černý pes] skotačil‑Ø na dvorku] a [[Umorousaný pes] skotačil‑Ø na dvorku], analogicky také např. Český jazyk a literatura je zajímavý obor × Český jazyk a literatura jsou zajímavé obory; viz ↗elipsa.

2. V generativní tradici pojem s. odpovídá angl. termínu agreement a concord. Zatímco agreement referuje ke shodě pouze v osobě, rodě a čísle (tzv. ↗φ-rysy) obvykle mezi argumenty a predikátem (shoda slovesa s podmětem a shoda slovesa s předmětem: My j‑sme unaven‑é × Ty j‑si unaven‑Ø), concord referuje také ke shodě v pádě v rámci rozvité ↗nominální fráze (adjektivní a zájmenná shoda: t‑omu hodn‑ému chlapc‑i) n. sdílení rysů negace (Nikdo nikdy nikam nepřišel × Někdo někdy někam přišel); viz ↗negativní shoda.

V ↗minimalistickém programu se s. modeluje pomocí syntaktické operace shoda (agree) (✍Chomsky, 2000; ✍Chomsky, 2001). S. je relace mezi hlavou (sonda (probe)), která obsahuje rysy bez udělené hodnoty (unvalued features), a hlavou n. frází (cíl (goal)), která obsahuje rysy stejného typu. Pokud se rysy shodují, shoda vytvoří řetěz mezi těmito dvěma instancemi rysů (matching). Pokud syntaktická jednotka v rámci řetězce má dané rysy specifikované (valued features), tyto rysy se sdílejí mezi všemi jednotkami řetězce (valuation) (✍Frampton & Gutmann, 2000; ✍Pesetsky & Torego(vá), 2007). Tato relace je technicky víceméně totožná s relací shody v ↗HPSG (✍Pollard & Sag, 1994). V č. jsou nominální fráze specifikované pro číslo (jednotné, množné), osobu (1., 2. a 3.) a rod (mužský, ženský a střední). Slovesné tvary se shodují v osobě a čísle, jmenné slovesné tvary (minulé a pasivní participium) v čísle a rodě (Marie pracuje × Marie pracovala), stejně jako adjektiva a zájmena. Zatímco hodnoty rysů nominálních frází jsou obvykle specifikované z lexikonu (s výjimkou čísla, které je téměř vždy určené z kontextu, kromě pluralií tantum a gramaticky množných látkových jmen jako stesky), rysy na slovese se vždy určí až v rámci syntaktické struktury.

Následující zjednodušená frázová struktura demonstruje shodu mezi podmětem a slovesným predikátem. Hlava T(ense) obsahuje neurčené rysy osoby a čísla a hledá hlavu n. frázi, která by obsahovala stejný typ rysů. V tomto konkrétním případě T najde subjektovou nominální frázi ve specifikátoru vP (děti). Rysy se nejprve zkompletují a poté se neurčené rysy na T automaticky ohodnotí určenými rysy na nominální frázi. Ohodnocené rysy na T se morfologicky realizují na určitém tvaru slovesa (snídají); viz ✍Veselovská (1995).

Zatímco centrální Minimalistický program předpokládá, že relace s. (agree) vyžaduje, aby sondovací hlava ↗c-commandovala cílovou hlavu, podle některých autorů je s. možná i v opačné hierarchické relaci (reverse agree); viz ✍Wurmbrand(ová) (2011); ✍Wurmbrand(ová) (2012); ✍Zeijlstra (2012); ✍Bjorkman(ová) & Zeijlstra (2014). Obrácená shoda se dá v č. demonstrovat na rozdílu mezi shodou mezi určitým pomocným slovesem a podmětem a shodou mezi minulým (n. pasivním) participiem a podmětem (Já jsem pracovala). Zatímco se určité pomocné sloveso generuje na hlavě T (✍Veselovská, 2008; ✍Kučerová, 2012), a tudíž c‑commanduje podmět ve své základové pozici, participium je vzhledem k podmětu v obrácené hierarchické relaci.

Podle některých autorů je obrácená shoda jen vedlejším důsledkem postupného budování syntaktické struktury. Např. podle ✍Rezace (2004), ✍Rezace (2008b), autora jedné z mála generativních teorií s. vyvinuté i s ohledem na č., se doména s. a směr řetězce mění v průběhu derivace. Vzhledem k tomu, že ve chvíli, kdy participium hledá dané rysy ve struktuře, struktura ještě žádnou vhodnou nominální frázi neobsahuje, doména shody se automaticky rozšíří v momentě, kdy se nominální fráze začlení do struktury. Vzhledem k tomu, že operace sloučení (merge) je založena na shodě (✍Adger, 2013), dané rysy se automaticky ohodnotí během budování syntaktické struktury a žádná další speciální operace s. není nutná.

Tento přístup je v č. vhodný také pro modelování adjektivní a zájmenné shody v rámci rozšířené nominální fráze. Zatímco nominální hlava vstupuje do derivace s určenými rysy osoby, čísla a rodu, zájmenná a adjektivní fráze má tyto rysy z lexikonu neurčené. Ve chvíli, kdy se buduje rozšířená nominální fráze, sloučení každé nové jednotky (adjektivní fráze a nominální fráze) je založeno na operaci s., která automaticky vytvoří řetězec mezi nominální hlavou a dalšími frázemi, které se s ní shodují. Ve chvíli, kdy se udělí pád dané rozšířené nominální projekci, rys pádu se automaticky přidělí celému řetězci. Adjektivní a zájmenné koncovky jsou tak morfologickou realizací shody a pádu (v kombinaci s tematickým morfémem; viz ✍Halle & Matushansky(ová), 2006). Z tohoto přístupu také plyne, že pokud adjektivní fráze nedostane pád přes shodu s nominální hlavou, daná adjektivní fráze je v č. neskloňovatelná. Tento efekt se dá vidět např. na tom, že ↗depiktivní fráze vyžadují shodující se nominální element ve struktuře. Bázová forma je u nich nemožná (*Tancovalo se unavený) a potenciální adjektivní fráze se musí realizovat jako adverbium (Tancovalo se unaveně); srov. ✍Baker (2003) pro syntaktické rozdíly mezi kategorií adjektiva a adverbia.

Jednotlivé teorie se rozcházejí také v tom, zda se všechny rysy dané hlavy musí ohodnotit v rámci jedné operace s. (agree) a zda hlava může vstoupit do operace s. pouze tehdy, pokud jsou její φ‑rysy kompletní (✍Chomsky, 2000; ✍Chomsky, 2001; ✍Danon(ová), 2011), n. zda jednotlivé rysy mohou vytvářet nezávislé řetězce (✍Béjar(ová), 2003; ✍Béjar(ová) & Rezac, 2003). Tento typ přístupu je motivovaný abstraktním typem shody, která se týká licencování pádů. Jak ✍Béjar(ová) & Rezac (2003) a ✍Rezac (2004) tvrdí pro č., dativní pádový rys se nemůže licencovat, pokud se mezi hlavou T a nepřímým objektem vyskytuje nominální fráze v první n. druhé osobě (*Představil jsem tě jí). Tento problém se dá obejít tím, že se změní lineární pořadí (hierarchická relace) předmětů (Představil jsem jí tebe). Podle ✍Béjar(ové) & Rezace (2003) data tohoto typu ukazují, že s. s osobou a číslem jsou dva nezávislé procesy. Protože zájmeno ve třetí osobě může určit pouze hodnotu čísla na T, T může vytvořit nezávislý řetězec s dalším předmětem.

Podstatná část prací o s. (agree) se věnuje otázce gramatických rysů a jejich vzájemných relací. Tabulka 1 znázorňuje závislost gramatických rysů v č. (✍Bartošová & Kučerová, 2015). Osoba je v č. závislá na životnosti, totiž na přítomnosti rysu Účastník (✍Nevins, 2007). Zatímco rysy rodu neživotných jmen (‒Osoba) jsou vždy určené z lexikonu, rysy rodu životných jmen mohou být určeny z kontextu. Zatímco rys Účastník rozlišuje mezi životnou třetí osobou na jedné straně a osobou první a druhou na druhé straně, rys Autor odlišuje první osobu od osoby druhé.

Tabulka 1:

Tuto hierarchii rysů lze demonstrovat na tom, jak se rysy kombinují v koordinaci podmětů. Pokud slovesný predikát vyžaduje hodnotu rodu, ale žádný člen koordinace nemůže hodnotu rodu dodat n. se rody neshodují, hodnota rodu se určí jako základová hodnota rodu, tedy +Rod, ale bez dalších specifikovaných rysů, což v č. odpovídá mužskému rodu. Pokud jsou obě koordinovaná jména životná, výsledný rod je mužský životný (Marie a Pavel byli štastní). Pokud jsou koordinovaná jména neživotná, výsledný mužský rod je neživotný.

Shoda s koordinovanými subjekty je také jedním z míst, kde je v č. vidět, že třetí životná osoba se z hlediska rysů shody chová odlišně od neživotné třetí osoby. Zatímco životné osoby se mohou koordinovat bez ohledu na rysy Účastník a Autor, neživotná a životná osoba se v subjektu v č. koordinovat nedá, aniž by se neživotná osoba antropomorfizovala (^??Já a auto jsme v opravě; ^??Maruška a kufr čekaly na nádraží). V č. se tak mohou koordinovat pouze jména životná se jmény životnými a jména neživotná se jmény neživotnými. Zvláštní status mají jména v neutru. Protože neutrum nemá žádné pozitivní rysy (‒Osoba, ‒Rod), používá se jako základní morfologická hodnota v případě, že syntaktická struktura neobsahuje žádný určený rys (Pršelo). Zatímco neutrum se může použít ve shodě, pokud ve struktuře nejsou žádné určené nominální rysy, neutrum jako takové není viditelné pro některé syntaktické operace jako např. shodu v koordinaci. Protože v č. gramatické číslo odpovídá negativní hodnotě čísla, dvě neutra v jednotném čísle se nemohou shodovat v neutru, protože struktura nemá žádné pozitivní rysy, na které by mohla shoda odkazovat: Kotě a štěně *byla unavená / byly unavené.

Jednotlivé rysy se také odlišují v tom, jak jsou viditelné pro další syntaktickou strukturu. Zatímco gramatické rysy jsou viditelné pouze lokálně, kontextově určené rysy životnosti jsou viditelné v rámci celé rozšířené nominální projekce; srov. Každá z žen psala/*psaly dopis × Každá z nás psala / jsme psala / jsme psaly dopis; viz ✍Kučerová (2000).

V č. je predikátová shoda možná pouze s nominálnímí frázemi v nominativu, a to bez ohledu na jejich strukturní pozici (Dětem nebylo/*nebyly dobře). Pokud je ve struktuře více než jedna nominální fráze, predikát se shoduje s frází, která je strukturně bližší. Toto se dá demonstrovat na sponových větách se dvěma nominálními frázemi: Děti nejsou/*není nikdy problém; Susana byla/*byl vítěz závodu. Subjektová nominální fráze musí být v nominativu, zatímco strukturně nižší nominální fráze může být v nominativu n. v instrumentálu: Susana/*Susanou byla vítěz/vítězem závodu (viz ✍Uličný, 2000; ✍Bartošová & Kučerová, 2015). Sponové sloveso se shoduje s frází, která musí být v nominativu, a to i tehdy, pokud kvůli aktuálnímu členění tato fráze lineárně následuje sponové sloveso a druhou nominativní frázi: Vítěz závodu byla Susana.

Podle některých autorů může řetězec obsahovat více než dvě syntaktické jednotky, které mohou sdílet všechny své syntaktické rysy, ale jen pokud hodnoty těchto rysů nejsou v rozporu (✍Sigurðsson & Holmberg, 2008). Pokud jsou v dané lokální doméně dvě nominální fráze v nominativu a nominální fráze, která je strukturně bližší k T, nemůže určit všechny rysy, T může vytvořit řetězec, který obsahuje obě nominální fráze. Toto je možné pouze tehdy, pokud hodnoty rysů nejsou v konfliktu. V č. je to vidět na sponových větách s invariabilním zájmenem to (✍Bartošová & Kučerová, 2015). Protože TO má pouze defektní φ‑rysy, což je vidět na tom, že morfologická podoba zájmena se nemění podle rysů svého antecedentu, predikátová sonda nejprve vytvoří řetězec s TO, ale protože TO nemá žádné rysy, které by mohly ohodnotit rysy na predikátové sondě, rysy predikátu se musí určit ze strukturně nižší nominativní fráze. Vzhledem k tomu, že obě nominativní fráze jsou součástí téhož řetězce, jejich rysy nesmí být v konfliktu. Přesněji řečeno, rysy antecedentu TO a druhé nominativní fráze nesmějí být v konfliktu. Takže pokud je druhá nominativní fráze životná, TO musí odkazovat k životnému antecedentu (To je vítěz závodu; TO = Susana, Mikuláš..., ale ne auto; srov. s Tatrovka je vítěz závodu, kde je shoda pouze s první nominální frází, a fráze se tudíž v životnosti shodovat nemusí). Pokud je druhá fráze neživotná, TO musí odkazovat k neživotnému antecedentu (To je propadák; TO = knížka, film..., ale ne Maruška n. Mikuláš; srov. s Maruška je propadák). Následující zjednodušená frázová struktura demonstruje tento typ shodového řetězce. Rysy, které jsou součástí řetězce, jsou označené rámečky. Čísla na podřetězcích indikují pořadí podoperací (viz ✍Bartošová & Kučerová, 2015).

Pokud predikátová sonda obsahuje také rysy rodu, antecedent TO a druhá nominální fráze se musí shodovat také v rodu. Tak zatímco v přítomném a budoucím čase rod druhé nominativní fráze neomezuje rod antecedentu TO, protože sponové sloveso v přítomném a budoucím čase neobsahuje rys rodu, a tudíž rys rodu není součástí řetězce, sponové sloveso v minulém čase rod omezuje: srov. To je dobrák, kde TO může odkazovat k antecedentu, a to jak v mužském, tak ženském rodu (Babička/Dědeček je dobrák), s To byl dobrák, kde TO musí odkazovat k antecedentu v mužském rodu (srov. s Babička byla dobrák; Dědeček byl dobrák). Následující zjednodušená stromová struktura reprezentuje násobnou shodu, na které se podílí i rys rodu (✍Bartošová & Kučerová, 2015).

To, že problém s rozdílem v rodu není specifikem minulého participia, ale souvisí se shodou v rodě, je vidět na příkladech s expletivními asociativními subjekty. Podle ✍Rezace (2004) expletivní asociativní subjekty se vždy shodují s hlavou T, a přes hlavu T se tak musí shodovat i se zbytkem nominálního řetězce. Pokud je ve sponové větě s TO expletivní asociativní subjekt, i sponové věty v přítomném a budoucím času mají omezení na rod antecedentu TO a druhé nominální fráze: To je vítěz závodu × On to je vítěz závodu. Následující zjednodušená frázová struktura demonstruje shodu s expletivním asociativním subjektem (✍Bartošová & Kučerová, 2015).